minuſſta, jsou opět nemožné perifrase biechu přitovařišta a biechu minušta; jejich původcové mohli je napsati jenom v domnění, že přitovařišta a minušta jsou participia jakási jako přitovařišila a minula, a v tom domnění je zase svědectví, že původcové těchto perifrasí aoristům přitovařišta a minušta již dobře nerozuměli, že tedy správné povědomí o aoristu bylo tou dobou již pokleslo. Stejné svědectví vyplývá dále z příkladu Otc. 144ᵇ: aby jej (strážce poutníka) wedl a potřebu jemu dadieſſe, kdež je nemožná perifrase aby dadieše m. aby dal (kondicionál) a tedy impf. dadieše pokládáno za participium. Analogie k tomu jsou v příkladech stsl. pozdních a dialektických (rusk.): bêchъ napisachъ Mikl. IV, 789, okrastavêchъ bychъ tamt., ašče by umêchъ tamt., a dále v příkladech: azъ (os. 1.) tu stojaše (os. 3.) tamt. 763, onъ (os. 3.) poklonichъ sja (os. 1.) tamt., strusk. bê vzloži Kolosov Očerk istorii 159, to ne byli orli slêtêšasja Buslajev Opyt istor. gramm. II (1858) 147 (z Mamajeva poboišče), my obrêtochъ Sobol. Lekc. 210 (XVI stol.), my otvratiša t. 211 (z r. 1644) atp.; také tu podává se vysvětlení jen tím, že tvarům aor. a impf. již se nerozumí a že se berou za nějaká participia. A sice bylo ve všech těchto a podobných příkladech zajisté domnění, že aor. a impf. jsou participia stejnoplatná s part. -l. K tomu domnění vedl vývoj a usus jazyka: říkalo se: (on) křtieše, a vedle toho ve stejné platnosti: (on jest) křtil, říkalo se: (ona dva) minušta, a vedle toho ve stejné platnosti: (ona dva) minula atd.; bylo tedy v praxi křtieše = křtil, minušta = minula atd., a z této stejnoplatnosti praktické vyvinulo se domnění theoretické, že aor. a impf. jsou vůbec stejné s part. -l a že mohou bývati na místě tohoto. Tím vysvětluje se také chyba (není-li to omyl pisecký): poslas d(u)cha tvého misisti Hlah. Judith 16, 17; aor. 3 sg. posla byl = poslal (misit), bral se za stejný s tímto participiem, a proto utvořena i 2. sg. posla-s' (= posla jsi).
Ještě v jiném případě máme důkaz, že se jednoduchému praeteritu nerozumí. Aorist 3. sg. vecě je = dixit. Drží se archaisticky dosud, ale již v XV a taktéž v XVI stol. béře se ve významu nesprávném, v Brig. za plur.: weczie ... lidé dělní 78ᵃ, a taktéž v Hád. r. 1539: psi srozuměvše se wece 34ᵃ, vlci opravivše se vece tamt., k nížto wece sestry jiné 41ᵇ, v Koř. pak vzato za praesens: wiece Pilát ait Mat. 27, 67, a taktéž je u Blahoslava = dí Blah. 176. Úhrnem vyplývá z toho ze všeho, že praeterita jednoduchá jsou v češtině na ústupu již v XIII a XIV stol.; potom zanikají víc a více, zejména v stol. XV; tu jsou texty, ve kterých výrazy jednoduché ještě mají přednost, ale v jiných mají zase převahu nebo výhradně jsou v užívání výrazy perifrastické; v stol. XVI vyskytují se praeterita jednoduchá již velmi zřídka, a tu i vymírají; poslední spisovatel, který v těchto archaismech má ještě patrné zalíbení, je pokud vím Bechynka v 2. pol. XVI. U Doležala 1746 str. 221 uvedené bíše, díše, sta se, nalezech nejsou příklady z jazyka ži-
